Ústavní soud se v únoru tohoto roku vyjádřil k poměrně zásadní otázce z oblasti náhrady nemajetkové újmy, a sice k běhu promlčecí doby v řízení o náhradě újmy na zdraví.
Ve zkratce šlo o posouzení případu, ve kterém se žena podrobila chirurgickému odstranění štítné žlázy, přičemž se zákrok nepodařil, když došlo k přetětí dolních hrtanovných nervů (a tím obrně hlasivek) a pacientka musela podstoupit celkem 11 operací včetně tracheostomie. Obecné soudy této ženě přiznaly jednorázové odškodnění bolesti a náhradu ušlého výdělku, náhrady škody za ztížení společenského uplatnění se však zatím nedomohla. Nemocnice vznesla námitku promlčení, kterou obecné soudy uznaly jako důvodnou.
Ústavní soud se s tímto postupem obecných soudů však neztotožnil, když k této věci zaujal zejména následující postoj: „Je třeba si uvědomit, že pacient – medicínský laik – se v podobných situacích nachází v psychickém stavu, v němž od něj nelze důvodně požadovat, aby setrvale zkoumal otázku ustálení svého zdravotního stavu. Pacient se upíná k tomu, že jeho zdravotní stav není dobrý (což nepochybně platí tehdy, je-li třeba více než deseti operačních zákroků), i k naději, že se zlepší. Nelze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni shodnout se na této skutečnosti zcela ani odborníci (znalci), neboť má „jiné starosti“, a aby v pochybnostech podával žalobu o náhradu škody. Naopak platí, a zejména ve sporech o náhradu škody na zdraví (odčinění újmy na zdraví), že „v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného pacienta“, přestože i v těchto případech jde o kontradiktorní sporné řízení, a také zde platí zásada, že práva náleží bdělým. Přeci jen – je podstatný rozdíl mezi účastníkem řízení o náhradu škody na zdraví, který žije v obavách o své zdraví, a někdy i život, a účastníkem „běžného“ sporného řízení vedeného například v souvislosti s nezaplacením dluhu z kupní smlouvy. Stěžovatelka, na kterou lze důvodně pohlížet jako na „slabší stranu právního vztahu“ nebyla povinna v různých etapách svého dlouholetého léčení pravidelně vyhodnocovat, zda je její zdravotní stav ustálen, či nikoliv. Vědomost o svém zdravotním stavu mohla mít stěžovatelka teprve tehdy, kdyby byl léčebný proces definitivně ukončen, nebo tehdy, kdyby se na ustálenosti zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a v tomto ohledu podali stěžovatelce jasnou a srozumitelnou informaci.“
Pro obecnou praxi tak z uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že nelze spravedlivě žádat od poškozeného pacienta, aby ještě v průběhu neukončené léčby vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav ustálen, nejsou-li schopni se na tomto shodnout ani odborníci (znalci) a aby v pochybnostech, za účelem předejití promlčení jeho případných nároků, podával žalobu na náhradu škody.
Text celého nálezu Ústavního soudu je dostupný zde.
